na Blog.cz

Nemůžu spát.

Pomohla jsem vstát Zdendovi do práce. Má dnes službu, tak vstával dřív. Zatímco on by mohl mít nařízeno třeba deset budíků a přesto by ho nevzbudilo nic, já jsem probuzená hned při prvním pípnutí.

Jenomže když jsem si znova lehla, začala jsem přemýšlet o tom, jak je dnes poslední prázdninový den, jak zítra musím vstát dřív, aby bylo všechno TIPŤOP, jak musím připravit peníze na obědy, na dvě učebnice, zjistit autobus......

............

Jestli peníze, které zvládnu našetřit, mi budou na dárky k Vánocům stačit , kolik je vlastně lidí, kterým musím dárek dát, jestli mám začít nakupovat postupně nebo počkat a pak jít najednou.....

Viděla jsem se jít po městě zahalená v kabátu, kolem mně poletoval sníh, v obchodech vánoční výzdoba.....

To je konec. Raději jsem vstala.

Dnešek asi stejně nebude stát za nic. Jsem strašnej nervák a pesimista a mám sklony k hysterii. Takže večer budu sedět uprostřed napůl připravených věcí, který budou potřeba k prvnímu školnímu dni a budu nejspíš šíleně hysterčit a omdlívat, jak to zítra celý zvládnu.

-------------------------

Koťata jsou vzhůru.

Během psaní jsem jedno zachraňovala ze záclony,kam se mu zasekl drápek a teď jsem jim dala trochu sušenek pro koťata. Téda! Jak si každý koťě brání svou hromádku! Prskaj na sebe a výhrůžně vrčej. Prckové, ještě miminka a jak se snažej nahánět hrůzu!

Chtěla jsem jednomu ubrat z hromádky, protože nechtělo dát druhýmu a ono mě seklo!

Ahoj,Sisinaaa

Začala jsem psát článek o tom,jak máme koťata.

Nemám ale dneska hlavu na to,abych dala dohromady pár vět a nějak si ani nejsem jistá pravopisem,tak jsem se na to vykašlala a dám sem jen pár fotek.

Dneska je našim koťátkům šest týdnů a jsou k sežrání:

Pomalu se odvažují opouštět pokojík,místnost,kde se cítí v bezpečí a kde je má maminka Riky schovaná.

Jsou to šídla,čísla,šaškové,miláčci,zlatíčka....

Kdyby ste viděli,jak se perou...!

Nebo jdete,dáváte pozor,kam šlapete a najednou se zničeho nic odněkud přižene malé klubíčko,skočí vám po noze a stejně tak rychle zase zmizí.

Je toho strašně moc,co bych chtěla napsat,ale vážně mi nejde článek sesmolit,tak to nechám tak.

Jsem ráda,že je máme,jsou úžasná a bude mi těžko,až se s nimi budeme loučit.

Navíc - jedno bych si chtěla nechat,asi to barevné,šedé,ale nevím,jestli mi to projde :-)

Ahoj,Sisinaaa :-)

Včera jsem pekla dort pro naši malou Báru, která slavila třetí rok :-)

Dorty peču ráda a děsně se u zdobení vyřádím.

Je úplně jedno, jestli dělám krémový nebo ho balím do marcipánu,vždycky chci,aby vypadal krásně.

Nebudu popisovat postup ani výsledek mého počinu, chtěla jsem zmínit jednu příhodu, na kterou jsem si při pečení dortu vzpomněla:

Je to už nějaký čas, kdy i já jsem měla slavit své narozeniny a protože jsem tenkrát byla čerstvě zamilovaná a můj přítel trávil čas se mnou u nás, čekala jsem, že hned po probuzení mě nejspíš bude chtít něčím překvapit.

Vzbudila mě zvláštní vůně. Taková sladká a vajíčková.

Pomalu jsem vstala a šourala se do kuchyně.

V kuchyni seděl Zdenda a bezmocně koukal do kuchařky. Na stole a kuchyňské lince byly vytažené potřeby k upečení dortu - mouka, cukr, vajíčka, dortová forma, máslo......

Zeptala jsem se, copak se tu děje...?

"Já jsem tě chtěl překvapit a upéct ti dort, ale to těsto je nějaký divný. Je ho hrozně málo do tý dortový formy, tak jsem vzal ten malej kastrůlek, ale i do toho je toho těsta nějak málo. Nevíš proč?

Vždyť jsem všechno poctivě navážil."

Mrkla jsem do trouby,kde se v kastrůlku peklo něco, co jako těsto vůbec nevypadalo.

Ale to už za mnou stál Zdenda s kuchařkou v ruce a ukazoval mi napsané množství u jednotlivých ingrediencí.

"No podívej! Čtyři vajíčka, jsou tam. 15 deka cukru, 18 deka mouky, prášek do pečiva....."

Všechno v pořádku, takhle dort dělám taky, takže jsem vůbec nechápala, že se mu těsto nepovedlo.

Zdenda se ale nechtěl vzdát a tak opláchl misky a začal znova. Elegantně jednou rukou rozbil a vylil vejce do mísy a začal vážit cukr s moukou.

A v tu chvíli mi došlo, co udělal špatně.

Rozesmála jsem se na celou kuchyň a když se nechápajíc dožadoval vysvětlení, musela jsem se napřed uklidnit, abych vůbec zvládla dát dohromady větu.

"No podívej: 15 dekagramů neznamená, že na váze navážíš patnáctku, když se váží v gramech. Nepřevedl sis to. 15 deka se rovná 150 gramů." A znova jsem bojovala se záchvatem smíchu.

Dort jsme nakonec zvládli a byl skvělý a já mám jednu hezkou a veselou vzpomínku na jedny moje narozeniny :-D

Sisinaaa :-)

Dívám se z okna ven,je zase krásně.Sluníčko svítí do místnosti,přesto se s každým vánkem přehoupne stín. Fouká jen slabě,záclona se pohupuje do rytmu a venku se se šuměním listů nepravidelně pohupují větvě stromů.

Už jen týden do konce prázdnin...

Léto ještě nekončí,ale mně už začíná být smutno.

Ještě nedávno jsem se těšila na jaro a na to,jak všechno začne růst a kvést a najednou začíná babí léto a postupně zase všechno zešedne.

Podzim je krásný,miluju ho.

Ale když si představím,že až opadne listí ze stromů a napadne první sníh,bude trvat dlouho,než nás zase potěší svými jarními paprsky sluníčko.

Chybí mi ten,koho mám ráda. Chtěla bych s ním teď někde být,daleko od všeho a od všech. Jen já a on...

Je to na tom světě tak zařízeno,že většinou nic nejde tak,jak by si člověk přál. Nebo nemám tolik odhodlání,možná štěstí...?

Sisinaaa...

Dnešní ráno začalo moc hezky.

Z postele nás vytáhlo sluníčko,přitom nebylo žádné výrazné vedro,prostě fajn počasí.

Na procházku s Anitou jsme si s sebou vzali foťák,protože štěstí přeje připraveným,a když se nám potom povedlo vyfotit jednoho pidibroučka na listu,rozhodli jsme se,že půjdem na louku fotit broučky.

Na louce to žilo. Do kroku nám cvrdlikaly kobylky,bělásci poletovali kolem a nedali se chytit a také jsme potkávali berušky. Víc nic.

Vlastně jo - spóóóustu,spóóóustu různých pavouků.

Na vysokých rostlinkách měli své pavučiny pavouci s velkým kulatým zadečkem. Šel z nich respekt.

Dál,kde už nebyly rostlinky tak vysoké,se to hemžilo různě velkými a různě zbarvenými pavouky. Někteří byli opravdu krásně barevní.

Motali jsme se mezi stromy,keři a trávou tak nějak všelijak,hlavně abychom se nezamotali nějakému pavoukovi do pavučiny nebo aby na nás,nedej Bože, nějaký nevlezl.

Kolikrát jsme si všimli pavouka až na poslední chvíli těsně před nosem a to pak bylo ječení,uskakování a oklepávání - prostě tance k popukání.

Procházka mi přišla děsně dobrodružná. Fotila jsem hodně z blízka s velkým sebezapřením,přesto jsem si netroufla žádného vyfotit "z očí do očí".

No,po tom,kolik pavouků jsme tam potkali,se asi na louku hned tak nepoženem.

Ikdyž - myslela jsem si,jak už mám makro s ručním ostřením zmáknutý,ale když jsem viděla,kolik fotek je špatných a k nepoužití,přišlo mi to docela líto. Tak nevím,už teď přemýšlím,jestli se nemám zase vydat fotit pavouky.

Brrrrrr.

Ještě popřemýšlím.

Pavouček pro štěstí:

S chycenou pestřenkou:

Klas trávy:

Taky s úlovkem:

Tohle byl úctyhodný kousek:

V úkrytu:

Chytil komára a během chvilinky ho celého omotal pavučinou:

Tenhle upravoval pavučinu:

Sekáč na spodu listu:

Křížák obecný

Pěkně barevný zadeček:

Kde je?

Tady ze předu - z očí do očí:

Pořád mám pocit,že po mně něco leze.....

:-)

Tenhle dům stojí na našem sídlišti a je radost dívat se,jak se zelená.

Na podzim jsem obdivovala krásu červenajících se listí,což jsem tenkrát nafotila.

A protože jsem během roku pokračovala,můžu sem dát celý jeho rok.

Na kvalitu nekoukejte,OK?

:-)

Sisinaaa :-)

Tak jsem si tu v minulém článku hezky postěžovala,jak se mi doma v paneláku nelíbí a jak bych ráda někam do přírody.

Mohla jsem udělat dvě věci: Buď dál sedět doma a brečet nebo se prostě sebrat a jít ven. Co ven. Na výlet,ať to stojí za to!

Vzala jsem si mapu Jizerských hor,kde bydlím a hledala nějaké vhotné výletní trasy. Dobrých značených cest bylo na mapě dost,ale nějak jsem nedokázala přepočítat kilometry a k tomu ještě odhadnout dobu výletu,takže jsem nechala mapu mapou a zapátrala v paměti, jaká liberecká místa stojí za návštěvu a můžou se přitom spojit s pěknou procházkou.

Na stejnou vlnu se naladil i Radek a tak jsme přemýšleli a absolvovali výlety spolu.

První den jsme se rozhodli na procházku k liberecké přehradě. Vzali jsme to přes Lidové sady,kde leží Botanická i Zoologická zahrada (obě doporučuji) a venkovní Dětský koutek.

Fotky od přehrady:

Na dnešní den jsme naplánovali výlet na Ještěd.

Nevím,co dodat,tak tady je pár fotek:

Na zítra jsme ještě žádný výlet nenaplánovali,ale vzhledem k tomu,že oba předchozí dny byly slunečné a teplé a zítřejší den má být taky takový,asi se na výlet vykašlem a půjdem s sebou plácnout někam k vodě :-)

A taky - sluníčko zrovna moc focení nepřálo. Bylo přímo za Ještědem,přesně proti foťáku a tak vymyslet aspoň trochu vhodnou polohu pro lepší fotku,byl celkem oříšek.....

Ahoj,Sisinaaa :-)

Stýská se mi!!!

Chybí mi neustálý pobyt venku,štěbetání ptáků a cvrdlikání hmyzu v trávě. Chybí mi vůně vody a modrá obloha nad hlavou. Chybí mi prázdninová bezstarostnost,neřešit žádné problémy,žádné velké mytí nádobí a žádný úklid.

Ráno se probudit spolu se sluníčkem,celý den dýchat čistý vzduch a cítit se svobodně...Nejsvobodněji na světě!!!!!

Sedím tu doma v kuchyni,koukám do monitoru,místo vody cítím oběd v troubě a slyším tak leda jet pračku v koupelně.

Venku svítí sluníčko,je (snad až moc) vedro,obloha bez mráčku a mně se nechce nic.

Mohla bych jít ven,když tu tak brečím,že mi chybí příroda,jenomže to stejně už není takové.

Výhled z okna paneláku na další paneláky a školu (brrrrrr),procházky také mezi paneláky a navíc jediné místo za sídlištěm,kde ještě nedávno byly louky a les se zastavuje kosmickou rychlostí a vzniká tam další sídliště...

Chtěla bych mít domek.Takový malý,maličký - úplně by stačil. A k němu kus zahrádky.Trochu větší. Takové plány,jaké mám v hlavě se zahrádkou,by se na kousíček půdy fakt nevešly :-)

Úplně vidím,jak ráno vstanu,uvařím si čaj a s hrníčkem v ruce vyjdu ven na zahrádku,nasaju čerstvý vzduch,sednu si na zahradní lavičku a posnídám s pohledem na tu krásu kolem.

Tak sakra,jak to,že nevídám v noci padat žádnou hvězdu,abych si tohle mohla přát?

....Depka v létě,kdy je krásně,to už je fakt zoufalý.....

Stárnu,tak asi už nějak měknu nebo co.

Napíšu sem takový miničlánek o něčem,co mě zaujalo a tak nějak zahřálo u srdce,ikdyž šlo o úplně cizí lidi:

Předposlední den dovolené (článek tady) jsem se šla podívat na druhou stranu rybníka do druhého kempu,kde stojí plno hospůdek a také několik stánků.

V jednom stánku prodávali směs věcí - od brambůrek přes hračky až po nafukovací věci,které měli samozřejmě vystavené venku.

Byl už večer a stánky se zbožím balily a zavíraly. I tady dávaly věci dovnitř boudičky,přesto neodmítali nikoho z příchozích,ať přišli pokoukat nebo něco koupit.

Všimla jsem si postaršího pána s malým klučinou,kterého držel za ruku. Stáli u stánku a prohlíželi poslední neuložené nafukovací věci,když k nim přiskočil usměvavý prodávající s otázkou,zda něco nechtějí.

Nejdřív se děda naklonil k vnoučkovi a něco mu povídal a pak vnouček nesměle zašeptal něco dědovi do ucha a skoro neznatelně ukázal na velkého nafukovacího krokodýla,který už byl ale vyfouknutý a připravený k uklizení do krámku.

Prodavač jen s úsměvem kývl,vyndal pumpu,krokodýla během chviličky nafoukl a podal ho dědovi a vnoučkovi tak,aby ho oba mohli chytit. Další prodávající se na klučinu usmála a zeptala se: "Povezeš si domů krokodýla?"

Vnouček se nesměle,ale šťastně usmál a přikývnul.

Šla jsem pomalu po hrázi a nevšimla jsem si,že si oba (děda s vnukem) štrádují za mnou k parkovišti.

Vidím starší paní,jak běží s mobilem v ruce a volá: "Honem,to je maminka!"

A podává mobil právě tomu kloučkovi,co si s dědou pyšně nesl toho obrnafukovacího krokodýla.

Vážně asi dlouho nezapomenu na to,jak si klouček mobil vzal a s tím svým velkým šťastným úsměvem a s očima navrch hlavy vydechl do telefonu: "Ahoj,mami. Kdybys viděla,co mám......"

Děti jsou to nejkrásnější,co nám život může dát.

Je nádhera vidět,když jsou šťastné!

Jsou dar,chraňte je!

.....

Sisinaaa

Nastal čas padajících hvězd.

Každý rok v srpnu kolem 12 srpna (+- týden k tomu) se pravidelně objevují "padající hvězdy" - meteorický roj Perseid.

K pozorování Perseidů nepotřebujete žádný dalekohled,jsou krásně vidět pouhým okem po celé obloze.

Tuhle prázdninovou dobu mám v kalendáři vždycky pravidelně zaškrtnutou a chystám se vypravit dál někam od městských světel,které ruší úžasnou noční podívanou.

Plány jsou jedna věc,realita druhá.

Většinou narazím na neochotu ze strany druhých,táhnout se v noci někam na louku a sama samotinká bych se jít neodvážila.

A tak aspoň beru pozdě večer Anitu a jdeme na delší procházku po sídlišti a hledáme nějaká vhodná místa,kde lampy do očí tolik nesvítí. Většinou marně,ikdyž loni se mi i pod lampou poštěstilo zahlédnout padající hvězdu.

Rozdíl v pozorování noční oblohy ve městě a někde,kde světlo neruší je obrovský. Kdo není zvyklý žasne,kolik hvězd,i těch úplně nejmenších,na obloze vlastně je.....

Nevím,jak je u vás,ale my máme oblohu pěkně zamračenou,tak nevím,nevím,jestli z dnešního pozorování noční oblohy něco bude.

Ale když bude počasí přát a budete mít chuť,zkuste se jít ven podívat.

Nejlepší je plácnout s sebou na zahradě na deku a dívat se na nebe.

A pak už třeba jen počítat,kolik padajících hvězd uvidíte....

A třeba si něco i přát....

Sisinaaa :-)

Od nového roku tu byl vzhled s mým psem,se kterým jsem byla spokojená a neměla potřebu nic měnit.

Jenomže několik lidí mi už naznačovalo,že vzhled je tu poněkud dlouho a že už by to možná chtělo změnu.

Nový vzhled byl se čmelákem,ale když nebudeme rozebírat barvy a obrázek,byl vlastně stejný s předešlým:

Přemýšlela jsem nad větší změnou a vyšlo mi tohle:

Vzhled je s beruškou a zarovnala jsem ho vlevo.

Tak snad tu zase nějaký čas vydrží......

Na prázdniny jsem se těšila (kdo taky ne) a moc jsem se letos těšila na dovolenou pod stan.

K Jinolickým rybníkům jezdíme pravidelně už šestým rokem a tak jsem to vnímala trochu jako že se vracím domů. Vážně jsem se těšila na zdejší přírodu,na náš kemp (z těch,co tam jsou je ten,kam jezdíme nejklidnější a tudíš vhodný pro rodiny i s nejmenšími dětmi),na rybník a na skály.

Těšila jsem se,jak se budu procházet po hrázi,dívat se na koupající se lidi,jak si dám na druhé pláži langoše a točenou zmrzlinu,omrknu všechny hospůdky a posedím u dětského koutku.

Těšila jsem se na večer a na posezení u ohně. Na to,jak si budem opíkat buřtíky a pozorovat na nebi hvězdy a jak si při tom budeme povídat,smát se a bude nám fajn...

Na místo jsme dorazili v pondělí odpoledne. Postavili jsme stan,trochu něco vybalili a šli jsme se podívat k vodě.

V pondělí vládlo krásné počasí,ale když jsme došli k pláži,sluníčko už bylo nízko nad obzorem a nehřálo. Ve vodě se koupalo posledních pár lidiček,stejně jako na dekách sedělo ještě několik opozdilců,kterým zatím večerní chladno nevadilo. Ostatní se už oblečení začínali shromažďovat u místních hospůdek nebo u svých stanů připravovali večeři.

Úterní den začal zamračeně a celé dopoledne propršelo. Deštivé počasí nám ale náladu nezkazilo. Naši chlapi se ukázali jako šikulové a před stanem vykouzlili igelitovou pergolu,kam se vešel stůl se všemi židlemi včetně nás. Vzali jsme s sebou z domova karty,pexeso a lodě,takže o zábavu bylo postaráno. Odpoledne se vyčasilo a podle zpráv nás v dalších dnech čekalo už jen pěkné počasí.

Nevím,čím to letos bylo,ale vždycky jsem měla první dva dny problém usnout. Nejezdíme pod stan s žádnou nafukovací matrací,jen s karimatkou,dekami a spacákem a proto jsem si nějak ne a ne udělat pohodlí a většinou jsem celou noc jen tak proklimbala. Třetí den jsem pak už bývala tak unavená,že už mi bylo jedno,jak tvrdá zem se mi zdá a mohla jsem spát. Letos to bylo jiné. U ohně jsme seděli dlouho do noci a spát jsme odcházeli příjemně unavení. Vlezla jsem si do spacáku,nasála tu stanovou atmosféru a spokojeně usnula :-)

Pospat si ráno? Když jsou slunečné dny,tak to prostě nejde. Už v půl osmé nás sluníčko budilo žárem ve stanech. Malinké oči,velké kruhy pod očima a na hlavě neidentifikovatelný účes. Jak mně se ráno nikdy nechtělo ze stanu. Ale utéct z té pece se prostě muselo. Pohled na ostatní mě vždycky potěšil a vykouzlil mi úsměv na tváři,protože většina z lidí vypadala podobně jako já :-D

Zmíním dva diskotékové večery. V úterý začala diskotéka se dvěma hodinami vyhrazenými pro děti s karaoke,bezva písničkami a dobrou náladou. Chvíli jsme postáli,pokoukali a pak šli ke stanu rozdělat oheň. Karaoke bylo fajn. Někdo zpívat uměl,někdo zpívat neuměl. Někdo zpívat uměl,ale neudržel rytmus a někdo neuměl zpívat,ale do rytmu mu to šlapalo perfektně. Střídaly se děti,dospělí,holky,kluci...Řekla bych - čím víc hodin (a alkoholu),tím víc odvahy a tím víc i odvážlivců.

Ve středu se disko opakovalo,opět s karaoke a opět s dobrou náladou.

O jednu záhadu míň?

Posledních pár měsíců na Novinkách,ale i v jiných novinách čtu o Ufo,které vídají lidé po celé republice. I my jednou jedno viděli. Po obloze letěl horizontálně oranžový bod - větší než hvězda a napohled jasné,že ne moc vysoko.

Seděli jsme u ohně a najednou vidíme nad stromy přesně to UFO,co jsme zahlédli u nás doma. Vyletělo do mraků,tam zůstalo stát a pak zmizelo. Za chvilku letělo druhé UFO,tentokrát přeletělo rybník a také zmizelo.

A druhý den,když jsme na druhé straně rybníka procházeli hospůdky,objevili jsme nápis: Lampiony štěstí v prodeji zde. A k tomu letáček s vysvětlením, o co vlastně jde,včetně obrázku vypouštějícího zapáleného lampionu. Záhadu jsme měli vyřešenou a když jsme pak večer seděli u ohně a zase zahlédli ono UFO,říkali jsme si: Jaképak přání asi tenhle lampion nese...?

Mrkni: www.letajiciprani.cz

Počasí se nám prostě vydařilo a tím i celé kempování. Užili jsme si dny u vody i ve vodě,prošli jsme si Prachovské skály,zastavili se na Troskách,pěkně se opálili.......Byl by to hodně dlouhý článek.

Prachovské skály

Na Troskách

Letos se mi domů vůbec nechtělo. Ani poctivá domácí sprcha nebo měkoučká postel mě tentokrát nelákala a ráda bych zůstala ještě aspoň týden.

Hned bych jela zpátky!

Tak ahoj,zase za rok.