Omlouvám se všem, co sem chodí a mají nějaký dotaz. Nebývám tu a nevím, jestli se někdy vrátím. Mám tu ale spoustu vzpomínek a dokud je nepřetáhnu nikam jinam, nechám blog tak, jak je.
Mějte se krásně!


Září 2009

Ve vodě...

30. září 2009 v 17:25 | sisinaaa |  Trochu fotím
Aby to tu nestálo:
Nemám nápad, nemám fotky, ale našla jsem ve složce pár obrázků, které mají něco společného.
Co je to?

Sisinaaa :-)

Invaze pavouků

29. září 2009 v 10:21 | sisinaaa |  Moje kecy a myšlenky
Ahoj, lidi!
:-)
Dneska jsem se vzbudila do zamračeného dne a jak to tak vypadá, zamračeno asi zůstane.
No nic, na všem se přeci dá najít něco hezkého.

Dneska jsem si přečetla, že se lidé mají připravit na invazi pavouků, sekáčů a členovců ve svých domech.
Zvláštní, myslela jsem si, že i sekáč je pavouk. Ale asi není, když ho zmínili zvlášť...?
Prý se díky suchému a teplému létu přemnožili a teď začínají hledat úkryt na zimní období. Lidská obydlí jsou dobrý úkryt.
Asi na tom něco bude, protože jsem včera večer otevřela okno a všude kolem na omítce byli křížáci. Nikdy jsem tolik pavouků kolem okna neviděla. To jste měli vidět tu rychlost, jakou jsem okno zavřela :-)

Vždycky se doma nějaký ten pavouk najde, ikdyž poctivě uklízíte. Dokonce, ikdyž zlikvidujete pavučinu i s pavoukem, za pár dnů je na stejném místě jiný pavouk s novou pavučinou.
Dřív jsme mívali doma pokoutníky, kteří opravdu vypadají strašlivě nebo aspoň pro mně. Naštěstí se odstěhovali do sklepů a teď doma nacházíme jen ty dlouhonohé johany, které ale nevím, jak se správně jmenujou. Ty už nevypadají tak hrozivě.
Jenomže z venku se do domů začnou stěhovat i jiní pavouci a vážně z toho nemám žádnou radost.
Ikdyž jsem nedávno na pavoucích doslova ulétla (o mé posedlosti fotit pavouky jsem už psala), vůbec se mi nelíbí, že by tady s námi měli doma být.
Už jen ta představa, že spím a pavouk leze po mně, že mi třeba vleze do pusy a já ho spolknu....
Brrrrr, fuj!

Jednou jsem si četla dlouho do noci při rozsvícené lampičce a najednou jsem koutkem oka zachytila pohyb. Mrknu a přes peřinu mi přebíhal černý tlustý pokoutník. Nestihla jsem ho chytit (umlátit), protože jsem hrůzou ztuhla a když jsem se vzpamatovala, byl fuč.
Tenkrát jsem ho hledala asi dvě hodiny všude možně, odtahala jsem i nábytek a stejně ho nenašla.
Dlouho jsem se pak bála usínat a pořád měla oči na šťopkách.

Teď mi ten článek bude vrtat hlavou a budu chodit doma po všech koutech a sledovat, jestli se k nám pavouci opravdu nestěhujou. Já je doma nechci!
A vůbec mě neuklidňuje ani ono známé - Pavouci přinášejí štěstí...
....Se jdu podívat....

Ahoj,Sisinaaa

Něco na dobrou noc

28. září 2009 v 18:56 | sisinaaa |  Trochu fotím
Že bydlím v Liberci většina z pravidelných návštěvníků ví.
Že k městu Liberec neodmyslitelně patří Ještěd jistě také víte.

Tak tady je jeden netradiční pohled na Ještěd.
Den před tím bylo jasněji a byla krásně vidět kresba hor, ale to jsem západ měsíce nestihla o pár minut.
Druhý den jsem si tedy počkala. Nejprve to vypadalo, že se Ještěd s měsícem bude krýt, ale nakonec zapadal kousek vedle.
Ve skutečnosti to byla krásná podívaná, která ale na fotce nevynikla.

Dobrou noc, Sisinaaa

Jak jsem šla fotit čápy

27. září 2009 v 11:33 | sisinaaa |  Zážitky a skvělé akce
Někdy mám velkou chuť někam jít, něco vidět a něco zažít.
Jenomže samotné se mi moc nechce, není to potom ono.
Takže když už někam vyrazím, jsou to většinou delší procházky po okolí mého sídliště, maximálně pak po okolí mého města.
Poslední dobou mám pocit, že v mém okolí už mám zdokumentováno úplně všechno a nic nového tu nemůžu najít (což je samozřejmě nesmysl, stačí se podívat na svět z jiného úhlu, jen to umět a hned bych našla ještě hodně věcí, které by stálo za to vyfotit).

Už nějakou dobu jsem si chtěla udělat výlet do vedlejšího města, do Jablonce n/Nisou k přehradě.
Jestli něco jablonečákům závidím, je to jejich nádherná přehrada.
Je kousek od centra u velkého panelákového sídliště, které ale nijak zvlášť neruší, protože tam zbývá ještě hodně zelených míst.
Kolem přehrady vede také pěší a cyklistická stezka, která krásným pohledem na přehradu přímo vyzývá ke sportování, takže když už není doba vhodná ke koupání, stejně je u přehrady vždycky plno. Lidé na kolech, bruslích nebo těch, co si přišli zaběhat, rodiče s dětmi na procházkách, obsazené lavičky těmi, kteří si chtějí odpočinout v hezkém prostředí.

Včera jsem přehradu konečně navštívila:

Cestou do Jablonce jsme si všimli, že na jednom z libereckých komínů sídlí čápi.
Páni!
Čápi!
Tak to musím vyfotit! To přece v každém případě stojí za to!
Z výšky shlíželi na okolí Liberce a vypadali důležitě.
A tak jsme na zpáteční cestě zastavili na vhodném místě a já si šla komín vyfotit.
Výška komínu je úctyhodná, dálka také, tak bylo potřeba pořádně zazoomovat.
A cože se to objevilo, když jsem si čápy přiblížila?
Silně přiblíženo: Živý by vypadal o moc líp :-D

Správně, umělí čápi.
Byla jsem docela zklamaná. Takový podraz!
Zasmáli jsme se a jeli domů :-D

Dneska je zase moc hezky, takže doma určitě nebudu a půjdu někam zase lovit.
Ahoj, Sisinaaa

Kdo říká,že nerostou?

25. září 2009 v 17:00 | sisinaaa |  Zážitky a skvělé akce
Kdo říká, že nerostou?
Pche!
Dneska jsme šli na houby a máme plný košík!
Je to košík? Je!
Je plný hub? Je!
Takže, lidičky, nechte si svoje rýpance o tom, že ten košík je miniaturní a že ty houby v něm by v normálním koši sotva zaplnily dno a udělejte mi radost pochvalnými komentáři, jo?
:-D

Včera si Zdenda zašel v práci do parku, který v kasárnách mají (do odpočinkového parku s lavičkami má park daleko, nelekejte se cože to vojáci v kasarnách mají za vymoženosti) a přinesl docela dost hub. Napadlo nás, že když poslední dny sem tam zapršelo, mohly by možná růst houby. Zvlášť, když rostou někde, kde denně projde dost lidí a je co sbírat.
Sice jsme ze všech stran slyšeli, že houby nerostou, protože je sucho, ale za zkoušku nic nedáte, že?
Pátek nám nadělil docela hezký den a tak jsme před polednem vyrazili do lesa.
Když jsme přijeli k lesu, odcházela od tamtud paní s plnou taškou hub. No - před polednem se na houby nechodí, protože ranní ptáčata už mají les vysbíraný.
V lese bylo nádherně. Nikde nikdo, jen klid, stromy a my.
Bylo mi jedno, jestli najdeme houby nebo ne. Já jsem si fotila mech, lesní trávu, pavučinky, stromy, nakonec i ty houby jsme našli, takže jsem s procházkou byla spokojená.
Hub nebylo zase tak málo, jak jsem na začátku naznačila. Dají na pořádnou smaženici a něco zbyde i na usušení.

Ať si říká kdo chce co chce - muchomůrka červená je podle mně jedna z nejkrásnějších hub.
Nějaká mechová pidihoubička. V mechu vypadala krásně.
Nevím, co to je, ale vedle té šišky, která není poznat, to vypadalo hezky :-)
Kdo hledá, najde. My našli.
Tak se mějte hezky a já jdu čistit.
Ahoj, Sisinaaa :-)

Nějak mi to tu zlobí

24. září 2009 v 21:56 | sisinaaa |  Moje kecy a myšlenky
Nevím, čím to je, ale poslední dobou mi nějak nejdou odesílat komentáře u ostatních blogařů.
Napíšu nějaký komentář, kliknu Komentovat a můj komentář prostě zmizí. Buď mi to napíše, že byl můj komentář vyhodnocen jako spam anebo mi to nenapíše nic.
Je to k vzteku, hlavně, když mě to popadne a napíšu delší komentář třeba s nějakou myšlenkou.
Ono naštve i neodeslání toho krátkého, protože u spamu to už znova odeslat nejde.
Nevím,jestli je to jen můj problém nebo se tím trápí i někdo další.
Už se normálně bojím někde něco komentovat....
Sisinaaa

Na nočním lovu

23. září 2009 v 22:13 | sisinaaa |  Trochu fotím
Hrozně moc se mi líbí noční fotky, takže jsem, logicky, přemýšlela o tom, jak si takové noční focení vyzkouším.
Teorii jsem kdysi někde četla, když jsem se učila se svým foťákem a tak nějak celkově jsem si říkala, že to určitě nebude žádná věda. Vždyť tam mám v nastavení priority i celkové manuální nastavení a pak také režimy, kde nechybí noční portrét i noční krajina. To by v tom byl čert, aby se mi aspoň něco nepovedlo.
Nadchází čas brzkého stmívání, tak ani nebylo potřeba čekat nějak zvlášť dlouho, jen jsem chtěla, aby nebyla úplná zima.
Domluvila jsem se s parťákem, který mě často doprovází, Radkem, protože večer bych se asi pěkně bála a vyrazili jsme.

U focení byla docela sranda, hlavně bylo všude ješte dost lidí, což mi vůbec nebylo příjemné. Kolikrát jsem foťák ani nepostavila a raději jsme šli někam dál, kde lidí nebylo tolik. Vybrali jsme si možná špatný den - pátek, konec pracovního týdne, kdy každý vyrážel za zábavou.
Co mě opravdu bavilo? Fotit silnici!
Při otevřeném objektivu dělaly projíždějící auta hezké a zajímavé obrazce světel :-)
Jinak musím kriticky říct, že jsem člověk hrozně netrpělivý a když něco chci, připadá mi, že zítra bylo pozdě. Nejraději bych se v takových případech vrhala do všeho rychle a po hlavě.
A protože i tady jsem honem honem chtěla nafotit plno krásných nočních fotek aniž bych si o tom pořádně něco přečetla, nedopadlo focení zrovna nejlíp.
Teď, když na fotky koukám, vidím chyby a vím, co kde chtělo udělat jinak.
Takže pro příště: V klidu si sednou, něco nastudovat, trošku si u toho také popřemýšlet a pak jít s rozmyslem (!) fotit.
Tak snad příště líp :-)
Ahoj,Sisinaaa

Kůň?

21. září 2009 v 13:57 | sisinaaa |  Moje kecy a myšlenky
Když seběhnu kopeček dolu pod paneláky, dojdu na stezku (pro chodce a cyklisty), kam kodí denně na procházku plno lidí. Stezka vede podél řeky Nisy a nikde nejsou žádné domy, jen na jedné straně je stadion fotbalového klubu.
Na druhé straně končí stezka hřebčínem. Velký dům se spoustou stájí a malým cvičným výběhem je cílem procházek hlavně pro rodiče s malými dětmi, které tam chodí obdivovat koně.
No... Nejen malé děti. Koně jsou prostě nádherná zvířata, tak tam docela často chodím i já.
Naproti stájím, přes silnici, je potom velký výběh pro koně, kde se pořádají i nějaké ty koňské závody.
Silnice se ale musí přejít.
A v souvislosti s tím mě pobavila značka, která upozorňuje na to, že tu prostě koně chodí.
Psaná tabule je v pořádku, ale jaksi mi k ní nesedí ten obrázek.
Buďto značku instaloval nějaký američan z kraje kovbojů, kde koně a krávy patří k sobě nebo prostě někdo, kdo neví, jak vypadá kůň.
Nevím, možná, že je značka v pořádku, možná, že se to takhle dělá. Na lidi v okolí ale působí mimořádně vesele.
:-D
Jak na vás?

Krutosti světa

15. září 2009 v 19:02 | sisinaaa |  Moje kecy a myšlenky
Taky Vám někdy připadá svět hnusnej, krutej, nespravedlivej, otřesnej.....?
Asi jo.
Někdy si opravdu myslím, že jsem ten největší smolař na světě, že mě nikdo nemá rád, že snad ani nikdy nebudu normálně šťastná.

Jenomže pak si celkem spokojeně sednu k televizi s dobrou náladou a tam slyším zprávu, která mnou doslova otřese a najednou se mi moje problémy zdají hrozně malinké, nejmenší na světě.
Jako třeba včera:
Za to,že se dvouletá holčička v noci počůrala,zmlátil ji přítel její matky tak hrozně, že zkončila těžce zraněná v nemocnici. Jenomže mě ani ve snu nenapadlo, jak tragické pokračování bude následovat.
Dneska jsem se dozvěděla, že umřela.

Je mi to vážně moc líto. Nedovedu totiž pochopit, jak někdo může tak brutálně zmlátit takhle malé dítě. Tak brutálně, že musí do nemocnice nebo dokonce zemře.
Dvouleté dítě má právo se počůrat,vždyť je to normální. Je to věk, kdy se teprve učí ovládat své potřeby. Nehody se stávají i větším dětem, třeba v zápalu hry, o nočním spaní ani nemluvím.
Vlastně, proč to řeším? Nic na světě nedává právo někomu někoho takhle zmátit!
Když si představím, jak malinká a bezbranná byla!
Místo pochopení a pomoci, které tak potřebovala si toho musela opravdu hodně vytrpět.
Bolest, strach, bezmocnost.
Mezi plácnutím a brutálním zmlácením je opravdu velký rozdíl!
Co to, proboha, bylo za člověka?

Na světě se,bohužel, dějí nepochopitelné hrůzy, vždyť to není poprvé, co se podobný případ odehrál.
Nečte se to vůbec dobře, ale já mám prostě potřebu říct, co si myslím.......
Některé další krutosti světa tady :-(
Sisinaaa :-(

Pochmurné nedělní odpoledne

13. září 2009 v 17:58 | sisinaaa |  Moje kecy a myšlenky
Moje nálada se většinou odvíjí podle toho,jaké je počasí.
Sice ne vždycky, ale když je delší dobu ošklivo, celé to na mě padá, mám špatnou náladu a nechce se mi nic.
Podzim je období, které umí být velice krásné, ale také velice smutné a depresivní.
Dneska jsem šla zase na louku. Chtěla jsem znovu vidět pavouky (!) a protože bylo po dešti, těšila jsem se, že jejich pavučiny budou plné vodních perliček.
Jenomže pavouci nikde.
Květinky, které ještě před pár dny hostily plno velkých krásných pavouků, byly nyní opuštěné, jen sem tam zbyla někde nějaká potrhaná pavučina nebo opuštěný utkaný domeček.
Tak nějak mi z toho bylo smutno. Prostě něco najednou končí, něco hezkého a veselého, optimistického....
A jak jsem tak přemýšlela nad tím, jak je léto už definitivně pryč a jak už přišel podzim, jak se dny budou krátit,jak bude pořád chmurnější a chmurnější počasí, přešla jsem myšlenkami k opravdu depresivním myšlenkám....

Takže otočím list, a dám sem fotky naší Anity.
Nevím, proč se traduje, že pes se s kočkou nesnáší. U nás je to přesně naopak.
Nejenom, že se k Anitě vtírá kočka Riky, ale milujou jí i koťata.
Je to prostě nádhera. Jsou tak malá a křehoučká a vedle tak velkého hafana vypadají obzvlášť roztomile:

Sisinaaa :-)

Vidět padat hvězdu

10. září 2009 v 14:49 | sisinaaa |  Moje kecy a myšlenky
Viděla jsem ji!!!
Viděla jsem padat hvězdu a stihla jsem si i něco přát :-)

Když taťka odpoledne přivezl nákup, zjistili jsme, že nemáme sirup. No nic, to nevadí, máme přece limonády, které jindy nekupujeme, máme taky dobrou kohoutkovou vodu i čaj, tam zatím to bez sirupu zvládneme a zítra se koupí.
Jenomže večer došel i toaletní papír a bez toho teda vážně odmítám být. Nabídla jsem se, že do krámu doběhnu.
Bylo půl deváté večer, venku už dávno vládla tma a klid a já šla nakoupit.
Do krámu to máme kousek, nějakých pět minut. Minu tři paneláky a přejdu křižovatku a projdu přes parkoviště, které je jeho součástí a jsem tam.
V obchodě jsem vzala věci, pro které jsem šla, vybrala jsem si jedny želé bonbony, které mám ráda a pokoukala v klidu i na zboží, u kterého se jindy ani nezastavím.
Domů jsem nepospíchala. Venku jsem si rozdělala pytlík bonbónů, pomalu kráčela osvětlenou ulicí a užívala jsem si klid tmavého večera.
Několikrát jsem se podívala nahoru na nebe, kde krásně zářily hvězdy. Přemýšlela jsem, jestli sem k nám opravdu létají Ufoni, jestli ta jasná hvězda nad obzorem je opravdu Venuše, jestli ty dvě svítivé tečky (letadla), které letěly kolmo k sobě, se tam nahoře vidí nebo jestli letí v různých výškách.....
.....a najednou přes panelák velkou rychlostí přeletěla hvězda.
Zůstala jsem úžasle stát s otevřenou pusou.
Letěla hrozně dlouho nebo aspoň já měla ten pocit, až jsem začala pochybovat, jestli je to vůbec padající hvězda. A pak začala mizet.
Honem! Rychle si něco přát než zmizí!
No, když s tím člověk nepočítá, tak honem neví, co by si měl vlastně přát.
Přála jsem si ................ a při troše optimismu a snahy se mi přání určitě splní :-)

Věděli by jste, co si přát?

Zamilovaný švestky

8. září 2009 v 21:53 | sisinaaa |  Moje kecy a myšlenky
Ahoj, lidi.
Novýho celkem nic, inspirace žádná, ale něco novýho by to sem přeci jenom chtělo.
Nic ke psaní mě nenapadá a z fotek jsem poslední dobou schopná vyfotit jenom pavouky, což mi přijde jako nějaká divná úchylka.
No fakt.
Od tý doby, co jsem šla fotit na louku a všude byli jenom ty ohromný pavouci, zaměřuju se vlastně už jenom na ně. Jdu ven, oči mám jak ostříž, a jakmile zahlídnu pavučinku nebo cokoliv podobnýho, už to opatrně studuju. Dívám se, jak dokonale je pavučina upředená, kde všude je zachycená, kde je ukrytej pavouk, jakej je to pavouk, jak nádhernou kresbu má a jestli už ho mám ve sbírce nebo ještě ne....
Nic jinýho mě v tu chvíli ani nezajímá.
V pátek jsem šla s Anitou k vodě a u vody jsem našla, jak jinak, pavučinu. Uprostřed byl velkej černej pavouk se žlutým křížem na zádech. Říkám si: Super! Ten je! Toho ještě nemám! A jak jsem tak opatrně šla blíž, brnkla jsem tam někde o pavučinu a pavouk zdrhnul do úkrytu. Od tý doby tam, jak blbec, chodím poctivě každej den v naději, že ho najdu zase uprostřed pavučiny. Zatím neúspěšně.....
Je to vůbec normální?

Ne!
Dost bylo pavouků!
Dám sem fotku z jinýho soudku.
A jmenuje se: Zamilovaný švestky.

Ahoj, Sisinaaa

Pro Ana blogy a můj názor

5. září 2009 v 17:24 | sisinaaa |  Zamysli se
Už je to nějakou dobu,co jsem si projížděla nějaké blogy a padla na jeden Pro Ana blog.
Projela jsem několik článků a docela z toho měla husí kůži.
Nevím, jestli slečna nekecala, ale to,co tam psala, bylo docela děsivé.
Při výšce 165 cm toužila zhubnout na 40 kg.
Psala o tom, jak nejí nebo maximálně jablko denně, o tom, jak se cítí unavená, o tom, jak je její maminka z ní neťastná a pořád jí nutí jíst, jak dochází k psycholožce a ví, jak jí hezky oblbnout. Jak, když nepřibere do další návštěvy lékařky aspoň dvě kila, vezmou jí do nemocnice, jak....
Oslavovala každé kilo,které shodila!
Ale co mě také zarazilo, byly komentáře pod článkem. Nikdo jí tam nenapsal něco takového jako: Holka,proboha,neblbni...
Každý jí tam povzbuzoval, gratuloval nebo dokonce obdivoval, jak je dobrá.

Mentální anorexie je psychosomatická choroba, která se projevuje neodůvodnitelnou potřebou hubnout. Bohužel může být i smrtelná.
Nedávno jsem četla článek o tom, že člověk se s dispozicemi k poruchám příjmu potravy už rodí.
"Mozky lidí s mentální anorexií jsou jiné než mozky ostatních, kteří touto chorobou netrpí," tvrdí člen výzkumného týmu profesor Kaye z univerzity v Pittsburgu. "To znamená, že tito lidé reagují a myslí úplně jinak. Tím, že mají jinak uspořádaný mozek bohužel i daleko více propadávají novodobému trendu, kdy jsou za ideály krásy považovány dívky kost a kůže.
Bývalé anorektičky, které se vyléčily před rokem a delší dobou, prostě neuměly naplno prožívat štěstí. Tato skutečnost potvrzuje fakt, že struktura mozku anorektiček je odlišná.
Vědci nyní zkoumají, zda je anorexie dědičná či zda k ní spíše přispívá odlišný vývoj mozku v útlém věku. Výsledky jejich bádání snad pomohou k vyvinutí léku, který by spuštění této závažné choroby dokázal zabrzdit.
Úryvek je z Novinek.cz

Tady jsou nějaká pravidla, kterými se anorektičky řídí. První pravidla nejsou nijak zarážející a vlastně s nimi souhlasím. To jsou tato:
Jíst proto, abychom žili, ne žít, abychom jedli. Tady souhlasím.
Je to jednoduché: rozhodneš se jíst zdravě, a tak není třeba dělat další rozhodnutí. Tady taky souhlasím.
Pokaždé, když řekneš "ne,děkuji" jídlu, řekneš "ano, prosím" štíhlosti. Zní celkem rozumně, když se použije občas.
Jím normálně: jen to, co je potřeba, abych přežila. Také zní rozumně. Ale co je pro anorektičku nebo holku toužící po štíhlosti "normálně"?
Nejez dnes nic, čeho bys zítra litovala. No jsně, tohle zná snad každá holka, která aspoň jednou držela nějakou dietu a prostě ulítla. Ale zase napíšu, že nevím, čeho všeho lituje anorektička.
Ušla jsem dlouhou cestu na to, abych přijímala rozkazy od sušenky. No, to je pravda. Když si někdo dá fušku s tím, aby vypadal dobře, nemusí se pak zase nacpat sušenkama, aby jeho snaha přišla vniveč. Jídlo ale přece nejsou jenom sušenky.
Jídlo je ta nejprimitivnější forma komfortu. Stačí ho jen málo, abychom žili dobře. Vždyť to je přeci taky pravda. Nikdo přece neříká,že se musíme přecpávat.

A tady jsou pravidla, se kterými vážně nesouhlasím:
Nic nechutná tak dobře jako být hubená. Tak nevím ,já mám jídlo ráda, mám ráda sladké i čokoládu. Mám ráda maso a vegetariánkou bych být nechtěla. Člověk se ale nemusí přecpávat,ne?
Chvilku na rtech, navždy na stehnech. Vzbuzuje úsměv. Najím se a budu navždy tlustá? Stačí si zacvičit a spálit kalorie, které jsou navíc.
Jídlo je jako umění: je na koukání a ne na jezení. Neumím si představit, že bych uvařila, dala na stůl a pak u toho seděla, dívala se na jídlo a slintala při tom. Jasně, i jídlo je umění, zvlášť, když někdo umí uvařit nějakou pořádnou ňamku. Ale to by pak byla zatraceně velká škoda ho nesníst, ne?
Rozdíl mezi chtít a potřebovat je jen v sebeovládání. Když se člověk podívá na vystouplé kosti holek, tak mu musí být jasné, že mezi chtít a potřebovat je opravdu velký rozdíl. Jenomže holky to mají nějaké popletené. Chtějí míň než potřebují.
Zvaž se znovu, přeměř se znovu - pracuj tvrději. No nevím. Lepší je věnovat se životu. Zážitky,které vám zůstanou na celý život jsou podle mně lepší než se celé dny věnovat jenom vážení.
Tvoje tělo je jako zavazadlo, které musíš nést celý život. Čím víc nadváhy, tím kratší cesta. Silná nadváha tělu opravdu škodí, to ví každý. Myslíte si ale, že anorektičky mají nadváhu, natož pak silnou?
Bolest je dočasná, Pýcha je navždy. České pořekadlo: Pýcha předchází pád!
Pokud uzavřeš ústa pro sladkosti, poznáš sladší chuť. Co mají pořád s těmi sladkostmi? Vždyť je nemusí jíst. Sladkosti nejí spousta lidí a neumírají na podvýživu.
Pokud to chutná dobře, snaží se tě to zabít. No to je úžasné pravidlo. Podle něho umírám vlastně pořád!
Co držíš nyní mezi prsty bude zítra na tvých bocích. To už jsem řešila v podobně položeném pravidle o několik vět výš.
Nežer! Jestli chceš vidět jídlo, podívej se na svoje stehna do zrcadla! To je to samé v bledě modrém.
Prázdnota, lehkost a čistota...chutnají dobře! Nedivím se, že je anorexie tak nebezpečná. Je to jako droga. Jakmile jí propadneš, cesta ven je velmi těžká.
Přes to všechno si myslím, že nejlíp ze všeho chutná život.
Prostě jenom obyčejně žít, užívat si, třeba se i trápit, něco zažít, zamilovat se... Ale také si i pochutnat venku na zmrzlině nebo si koupit párek v rohlíku a nepřemýšlet nad tím, jak ohromně hřeším. O tom přeci život vůbec není, ne?

Mám pro holky,které chtějí mít super postavu lepší řešení.
Začněte sportovat! Nejlepší je nějaká aerobní aktivita. Podle mně je výborný aerobic nebo nějaká jeho odnož. Přihlašte se do fit centra a choďte mezi lidi. Nejen že vám bude skvěle, vytvarujete si postavu podle svých představ a budete moci i rozumně jíst, ale najdete také přátele a kamarády!
Navíc si na pravidelné cvičení vytvoříte zdravou závislost a budete mít samy ze sebe radost:
Pravidelné aerobní zatěžování o délce aspoň 20, ale nejlépe 50 až 90 minut, působí příznivě na srdečně-cévní systém, dýchání (zvětšení kapacity plic), pohybový systém (kloubní pohyblivost a posilování), mění metabolismus a prokázaný je i pozitivní vliv na psychiku.

A k tomu cvičení tu mám několik posledních pravidel z blogů pro Ana, které se hodí:
Není tu místo pro "pokus", ale jen pro "činy".
Lidská bytost má obdivuhodný potenciál. Věř ve svoji sílu a mládí. Nauč se opakovat: "To všechno záleží jen na mně".
Jednej jako kdyby bylo nemožné neuspět!
Nevzdávej toho, co chceš nejvíc, jen pro to, co chceš nyní.

To sedí, ne?

Ahoj,Sisinaaa


První školní den a beruška

1. září 2009 v 21:58 | sisinaaa |  Moje kecy a myšlenky
Jak jsem se bála prvního školního dne, tak všechno proběhlo naprosto v pohodě.
Nehysterčila jsem, všechno jsem měla pěkně připravené a tak jsem klidně ulehla a usnula.
Jenomže mozek asi moc v klidu nebyl, protože už ve dvě hodiny jsem se vzbudila celá zpocená, jestli jsem náhodou nezaspala. Budila jsem se přibližně každou hodinu až do té doby, co opravdu budík zazvonil.
Po dvou měsících jsem zase vstávala nezvykle brzy a díky tomu nočnímu buzení naprosto nevyspalá.

Když jsem vyšla ven, bylo pořádně chladno, ikdyž modrá obloha bez mraků slibovala krásný den.
Bylo prostě příjemné ráno a stejně jako já, vstávalo do práce a do škol plno dalších lidí.
Někteří pečlivě upravení, druzí opuchlí a takoví zmačkaní a pospíchali vstříc novým dnům.
Bydlím u školy a školky a vážně mi přišlo milé vidět prvňáčky v doprovodu rodičů, jak jsou natěšení z toho, že jdou poprvé do školy.
Vzpomněla jsem si na ten svůj první den ve škole. Na to, jaké jsem měla růžové šatičky, na dva culíky ve vlasech, na to, jak jsem byla vyjukaná a na to, jak jsem to popletla v družině a šla dvakrát na oběd.
To už je dávno.....


Odpoledne bylo vážně krásně a pořádně teplo.
Chtěla jsem vzít Anitu ven na delší procházku. Vzala jsem brašničku, kde nosím foťák, peněženku a všechno, co potřebuju a hned, jak Míša (5 let) uviděl, že jdu ven, chtěl jít taky.
Prý mi zase bude hledat pavouky k focení :-)
Šli jsme dolu na stezku k řece Nise. Mám to tam prostě ráda.
Míša se činil. Stáli jsme skoro na místě nebo pokračovali po malých krůčcích, protože opravdu hledal pavouky, a tak jsem musela koukat skoro na každý list a každou větvičku. Pavučiny byly prostě všude.
A najednou Míša volá: "Pojď sem! Je tady beruška! Ale ještě není zralá, protože je teprv žlutá!"
No a tak mám vyfocenou "nezralou berušku".
:-D

Mějte se hezky,Sisinaaa