Omlouvám se všem, co sem chodí a mají nějaký dotaz. Nebývám tu a nevím, jestli se někdy vrátím. Mám tu ale spoustu vzpomínek a dokud je nepřetáhnu nikam jinam, nechám blog tak, jak je.
Mějte se krásně!


Únor 2010

Had a potkan - jak to dopadlo

27. února 2010 v 14:55 | sisinaaa |  Moje kecy a myšlenky
Pro všechny, kteří četli článek Had a potkan a zajímá je, jak to vlastně s potkanem dopadlo.

Prostě tak. Dostal najíst, napít, zabydlel se a za týden....
....dostal kamaráda.

O jménu jsem přemýšlela, jenže pak na něj kdosi zavolal: "Pojď sem, pusino!" a ta Pusina už jí (je to samička) nějak zůstala.
Ona je opravdu hrozně klidná, milá, neplaší se, nekouše... Prostě takové kamarádské zvířátko.
A její nový kamarád se jmenuje Kyro. Vlastně je to Šíšin potkan a my je občas pouštíme k sobě, aby si pohráli. Kyro je kluk.

No, a nám nezbývá nic jiného, než se vydat do zverimexu koupit nějakého jiného, na kterého se ani omylem nepodíváme, abychom si k němu neudělali zase nějaký ten vztah.

:-)

Článek je i na fotoblogu

Je těžké říct Miluju Tě?

23. února 2010 v 10:40 | sisinaaa |  Moje kecy a myšlenky
Je pro Vás těžké říct "Miluju Tě"?
Pro někoho možná ne, ale já zrovna nepatřím mezi ty, kteří tahle dvě slova říkají často. Lehčí je říct "Mám Tě ráda".
Ale když už to řeknu, myslím to vážně a cítím to celým svým srdcem.
Řekla jsem mu to.
Když jsme tam stáli ve tři ráno ve dveřích a naposledy se objali.
Moc jsem chtěla, aby to věděl a abych nikdy nelitovala, že jsem mu to nedokázala říct.

Já vím, že ví. Ale teď byla ta správná doba, kdy říct miluju Tě, bylo prostě důležité.
A ještě ať se vrátí!
A že mu zamávám z okna.
Stála jsem v okně, mávala se smutným úsměvem a dívala se, jak odchází.
Pak nastartovalo auto, zapraskal zmrzlý sníh a zvuk motoru zmizel v dálce.

Stejně jako minule, i teď jsem otevřela okno a dívala se ven, do tmy, do světel, dívala se, jak ještě všechno spí, jak fouká vítr, jak na tmavé obloze svítí hvězdy a nechala běžet proud myšlenek.

Vážně ho tak dlouho neuvidím?

Už se mi nepovedlo usnout a teď je mi všelijak.
Hlavně mám vedle sebe tucet posmrkaných kapesníků, odřený nos, opuchlé oči a polykám slzy.

Já ale vím, že všechno bude v pořádku. Že až mi pošle zprávu, že jsou na místě, uklidním se.
Zvyknu si, zase se zaběhnu a budu normálně užívat života. A budu čekat, až se mi vrátí domů.

P.S. Miluju Tě!

Šárka

Jo, a vykvetl mi Ibišek. Moc se mi líbil u Evy*, tak jsem si ho koupila a jsem ráda, že ho mám. Místo, abych smutně koukala z okna, dívám se na něj a on mi nedovolí brečet...
K tomuhle článku

Stačí tak málo...

21. února 2010 v 18:22 | sisinaaa |  Moje kecy a myšlenky
Včera jsem si říkala, jak je prima, že sníh taje, že snad už brzy přijde jaro a všechno bude veselejší a ejhle, dneska tak hustě sněží, že jaro asi ještě dlouho nepřijde.

Po obědě jsem si udělala kafčo a sedla si na chvilku k blogu.
Zdenda v noci kouká na olympiádu, přes den zařizuje všechny věci, které jsou potřeba, aby po jeho odjezdu bylo všechno tipťop, tak si šel na chvilku lehnout, než odjede na jeho dnešní a poslední zápas před odletem.
Měla jsem prostě čas, tak jsem se šla podívat na blog, který jsem objevila nedávno a který mě uchvátil krásnými fotkami. Nikdy jsem ho ale nezkoumala nějak blíž.

Tentokrát jsem se ale začetla do posledního přidaného článku, a když jsem ho přečetla, bylo mi dost úzko. Blog píše mladá maminka tří dětí, kterým umřel před časem tatínek. A když jsem dočetla až k tomu, že to byl voják, který byl na misi v Kosovu, chtěla jsem vědět mnohem víc.

Četla jsem po zpátku a obdivovala mladou paní, jak krásně píše o svých pocitech, bolesti, vzpomínkách, zkušenostech a myšlenkách a přitom jsem brečela jako malá holka.

Píše tak krásně a tak smutně. A tak pravdivě.

Čím dál do minulosti jsem se dostávala, tím víc se mi rozplétal smutný příběh rodiny bez tatínka.
Dočetla jsem ke dni, kdy umřel a o den dál, kdy ho naposledy viděla v nemocnici a kdy ji lékař už nedával žádnou naději. A den před tímhle, kdy na blog napsala, že musí hodně fotit, aby měl taťka pořádnou dokumentaci, protože až se vrátí, bude si chtít všechno pořádně pročíst a prohlédnout...

Občas jsem mrkla ven z okna a zamyšleně se dívala, jak padá sníh.
Stačí okamžik, tak strašně málo a všechno je pryč.
Spousta věcí nám dojde, až když už je pozdě.
Na to, že jsme udělali nebo řekli něco, co jsme neměli a teď už to nejde vzít zpátky. Na to, že jsme tomu druhému neřekli, jak moc ho milujeme a teď už mu to nikdy nemůžeme říct.
Na to, že jsme nestihli říct rodičům, jak moc rádi je máme...

A v rádiu dneska hrajou samé smutné písničky.
Asi mi ten Zdendův odjezd leze na mozek.

Sisinaaa

Kdy se vrátíš?

18. února 2010 v 19:08 | sisinaaa |  Moje kecy a myšlenky
Tak.
Včera to na mně padlo...
Dnešní čtvrtek pomalu končí, zítra pátek, pak sobota a neděle, pondělí a ....
Začínám si uvědomovat, že běží poslední dny, kdy budu mít vedle sebe člověka, kterého mám ráda, věřím mu a spoléhám na něj.
Pokaždé, když nad tím začnu přemýšlet, sevře se mi žaludek a oči mám najednou plné slz.

Ani mi tak nevadí, že odjede daleko nebo že odjede na dlouho, ale vadí mi, že nevím, co bude.
Jestli v pořádku doletí, jestli nevzniknou nejaké konflikty, které budou nebezpečné, jestli se mi nebude až moc stýskat, jestli......
Stát se může cokoliv. Jemu, mně...

Nevím, co k tomu dál napsat, tak aspoň přidám fotku.
Chtěla jsem původně vyfotit sebe, ale běhat sem tam od foťáku k oknu, než se mi povede fotka je blbost, tak mi zapózoval Míša.

Mohl by říkat: "Kde jsi? Kdy už se vrátíš? Čekám tu na Tebe!"
K tomuhle článku.

.....a je mi smutno.....
Sisinaaa

Též na fotoblogu

P.S.: Zítra slaví můj blog 3.narozeniny. Páni, už tři roky tady straším :-)

Vodník na náměstí

16. února 2010 v 18:24 | sisinaaa |  Moje kecy a myšlenky
Dneska jsem šla přes město do zdravotního střediska na alergologii.
Poslední dobou se mi do města nechce vůbec, takže když to jde, nejdu tam.
Protože jsem ale musela, vzala jsem s sebou foťák a těšila se, že třeba něco nafotím.
Ve městě se mi vůbec nelíbilo. Chaos, sníh špinavý, a ikdyž nebyla žádná šlichta, protože mrzlo, k focení nebylo nic, co by mě zaujalo.
U nás, na sídlišti na okraji města, je sníh pořád ještě čistý a bílý a to dokonce i na silnicích.

Nakonec jsem ale dvě fotky udělala.
To když jsem šla přes náměstí a uviděla vodníka.
No ano, vodníka.
Povídal si s lidmi.

Jen jsem ho vyfotila, zavolal na mně:
"Haló, slečno! Vy si mně fotíte?"
"Ano, fotím. Vadí to?" V případě neochoty vodníka jsem byla připravená fotky smazat.

Vodník přispěchal ke mně a se širokým úsměvem se mně zeptal, jestli vím, jakou pohádkovou postavu představuje.
"Přece vodníka."
"A víte, co to nesu na rameni?"
"Rám okna."
"A víte proč?"
"Netuším...." Proč nese vodník rám okna mě fakt nenapadlo.
"Já tu dělám reklamu na okna od firmy xxx, nejlepší, nejkvalitnější .............."

No, proč ne?

Sisinaaa :-)

(Na fotoblogu stejný článek)

Valentýnská růže

14. února 2010 v 23:32 | sisinaaa |  Trochu fotím
Valentýnská růže.
Další skvělé téma k focení.
Jsem docela spokojená s výsledkem a taky s tím, že jsem si díky tomuhle focení uvědomila, že musím dávat pozor nejen na kompozici a ostrost, ale také na to, co se mi odráží v kapkách.
A zase jsem si špatně nastavila vyvážení bílé.
Tentokrát to ale nevadí tolik, jako ten odraz v kapkách (vybrala jsem ty, kde nežádoucí odraz není tolik znát).

Na fotoblogu je stejný článek :-)
Sisinaaa

Had a potkan

11. února 2010 v 17:56 | sisinaaa |  Moje kecy a myšlenky
Není žádným tajemstvím, že máme doma hada - krajtu tmavou.
A určitě každý ví, co takový had baští.
No ano, baští jiná zvířátka.
Hadů se ani nebojím ani neštítím. Jsou to zajímavá i krásná zvířata.
Jejich šupiny jsou tvrdé a krásně lesklé, asi proto vypadají jako slizké.
Fakt nejsou.
Mít hada doma jsem nechtěla právě proto, abych nemusela přihlížet jeho krmení živými zvířátky. To mi opravdu vadí.
No, hada máme, krmíme ho, ale já se krmení neúčastním. Nezkoumám, jako barvu má koupený potkan, ani jak je velký. A říkat o myškách a potkanech, že jsou stejně jako plevel, mě nijak nepřesvědčí.
Chápu, že je to v přírodě přirozená věc, ale příroda je příroda, terárko v obýváku žádná příroda není.
Prostě to nemám ráda....
Včera přinesl Zdeněk v krabici dva potkany. Jeden měl smůlu, že posloužil jako krmení. Byl tak veliký, že druhého potkana hadovi nedal.
Klecí máme doma dost, takže jsme dali potkana do jedné z nich, dali mu tam jablko, slunečnicová semínka a pití.
Říkala jsem si, že je ten potkan tak veliký.....
Ve zverimexu se po potkanech jen zapráší už když jsou ještě malí, tihle dva ale byli pořádní kousci.
Prý je donesla jedna paní, že už je doma nechce a ráda se jich zbaví.
"Cože? A jak je má doma dlouho?"
Prý to jsou potkani jejich dětí....
Přemýšlela jsem, jestli je paní tak necitlivá, že sebere potkaní miláčky svým dětem a odnese je sežrat hadovi, protože jich má už doma dost anebo jestli dětičky už jejich malí kamarádi natolik omrzeli, že je jim také jedno, jak dopadnou.
Dívala jsem se na potkana v kleci dlouho. Jedl jablíčko, pak se šel napít, nakonec si v hoblinách vyhrabal místo a lehl si.
Nechal se i klidně vzít na ruku a hladit se.
Je velmi klidný a nekouše.

Přemýšlím, jak mám dát ochočeného potkana, který tu s námi bude týden bydlet, s klidným svědomím hadovi?
Vždyť ještě nedávno to byl něčí kamarád, člen rodiny....

Sisinaaa

Článek je i na fotoblogu.

Zmatky kolem vzhledů

5. února 2010 v 22:32 | sisinaaa |  Vzhled blogu
Kdo zajde častěji si určitě všiml, že se tu poslední dny děly docela slušné zmatky okolo vzhledů.

Zkrátka, zimy už mám dost jak venku, tak i ve vzhledu.
Chtěla jsem si proto udělat nějaký nový vzhled blogu.
Chtěla jsem, aby měl bílou stránku, byl jednoduchý a měl veselý, optimistický a příjemný obrázek.
Sice jsem měla jakous takous představu, ale výsledky mě pořádně rozčilovaly.
Za poslední tři dny jsem tu vyzkoušela asi patero různých vzhledů, ovšem všechny na jedno brdo.
Tenhle, co tu teď je, tu zůstane.
A zůstane tu dlouho, protože vymýšlení a vyrábění vzhledů je pro mně utrpením.

Sisinaaa :-)

Zimní vzhled od Šíši

5. února 2010 v 22:31 | sisinaaa |  Vzhled blogu
Tenhle krásný zimní vzhled mi vyrobila Šíša.
Moc děkuju :-)

Jak dlouho je 3/4 roku

2. února 2010 v 13:42 | sisinaaa |  Moje kecy a myšlenky
Je únor...
Už jen 21 dní...
Jen tři týdny...

Myslela jsem si, že až tak o nic nejde. Že si od sebe odpočineme a o to víc se na sebe budeme tešit.
Ale čím víc se to blíží, tím hůř mi je.

Jak dlouho je třičtvrtě roku?
Třičtvrtě roku je totiž doba, kdy bude Zdeněk pryč, na vojenské misi v Kosovu.

Často přemýšlím o tom, jak rychle letí čas.
Přesně si vzpomínám na loňské jaro, jak přišlo hrozně brzy a bylo hodně teplé. Jak jsem fotila šeříky a rozkvetlé květy třešní :-)
Pak konečně prázdniny, které utekly tak moc rychle. A po prázdninách se začalo přemýšlet nad Vánoci, chodila jsem po městě a nahlížela do výloh, přemýšlela nad dárky...
...A nadešel očekávaný Štědrý den...
Už je to víc než měsíc. Všechno to tak rychle uteklo, že si říkám, že se ani nenaděju a budu vítat Zdendu zpátky doma.

Jenomže když budu přemýšlet hlouběji, dojdu k tomu, že nechci, aby rok utekl takhle rychle.
Hrozně se těším na jaro, na to, až z pod sněhu začnou rozkvétat sněženky a z pupenů na větvích budou vykukovat první lístečky. Na to, až nás sluníčko bude šimrat na nose a začne hřát.
A prázdniny, které budou mé poslední, bych si měla pořádně užít....
Nechci se těšit na dobu, kdy zase začíná zima.

Odloučení jsme si vyzkoušeli už několikrát, naposledy měsíc na jaře, kdy byl také v Kosovu.
Vážně ten měsíc utekl. Navíc jsme si mohli psát, internet je v tomhle směru prostě skvělý.
Mám takový dojem, že jsme toho spolu nikdy tolik nenapovídali, jako právě ten měsíc, kdy byl pryč...

Ale třičtvrtě roku?
Mám docela strach.....
Sisinaaa