Omlouvám se všem, co sem chodí a mají nějaký dotaz. Nebývám tu a nevím, jestli se někdy vrátím. Mám tu ale spoustu vzpomínek a dokud je nepřetáhnu nikam jinam, nechám blog tak, jak je.
Mějte se krásně!


Stačí tak málo...

21. února 2010 v 18:22 | sisinaaa |  Moje kecy a myšlenky
Včera jsem si říkala, jak je prima, že sníh taje, že snad už brzy přijde jaro a všechno bude veselejší a ejhle, dneska tak hustě sněží, že jaro asi ještě dlouho nepřijde.

Po obědě jsem si udělala kafčo a sedla si na chvilku k blogu.
Zdenda v noci kouká na olympiádu, přes den zařizuje všechny věci, které jsou potřeba, aby po jeho odjezdu bylo všechno tipťop, tak si šel na chvilku lehnout, než odjede na jeho dnešní a poslední zápas před odletem.
Měla jsem prostě čas, tak jsem se šla podívat na blog, který jsem objevila nedávno a který mě uchvátil krásnými fotkami. Nikdy jsem ho ale nezkoumala nějak blíž.

Tentokrát jsem se ale začetla do posledního přidaného článku, a když jsem ho přečetla, bylo mi dost úzko. Blog píše mladá maminka tří dětí, kterým umřel před časem tatínek. A když jsem dočetla až k tomu, že to byl voják, který byl na misi v Kosovu, chtěla jsem vědět mnohem víc.

Četla jsem po zpátku a obdivovala mladou paní, jak krásně píše o svých pocitech, bolesti, vzpomínkách, zkušenostech a myšlenkách a přitom jsem brečela jako malá holka.

Píše tak krásně a tak smutně. A tak pravdivě.

Čím dál do minulosti jsem se dostávala, tím víc se mi rozplétal smutný příběh rodiny bez tatínka.
Dočetla jsem ke dni, kdy umřel a o den dál, kdy ho naposledy viděla v nemocnici a kdy ji lékař už nedával žádnou naději. A den před tímhle, kdy na blog napsala, že musí hodně fotit, aby měl taťka pořádnou dokumentaci, protože až se vrátí, bude si chtít všechno pořádně pročíst a prohlédnout...

Občas jsem mrkla ven z okna a zamyšleně se dívala, jak padá sníh.
Stačí okamžik, tak strašně málo a všechno je pryč.
Spousta věcí nám dojde, až když už je pozdě.
Na to, že jsme udělali nebo řekli něco, co jsme neměli a teď už to nejde vzít zpátky. Na to, že jsme tomu druhému neřekli, jak moc ho milujeme a teď už mu to nikdy nemůžeme říct.
Na to, že jsme nestihli říct rodičům, jak moc rádi je máme...

A v rádiu dneska hrajou samé smutné písničky.
Asi mi ten Zdendův odjezd leze na mozek.

Sisinaaa
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Jarka Jarka | Web | 21. února 2010 v 19:20 | Reagovat

Šárko, ten smutný blog jsi našla v nejméně vhodnou dobu. Loučení budeš mít o to těžší. Hodně lidí vždycky vojákům z povolání závidělo jejich peníze, ale málo kdo by sám, do toho šel. Já ty vojáky obdivuji a vím, že si svou odměnu zaslouží.

2 babi Maňasová babi Maňasová | Web | 21. února 2010 v 19:28 | Reagovat

Šárko, to je zákon schválnosti, žes narazila zrovna na tento blog. Ale musíš věřit tomu, že všechno dopadne dobře.

3 Šárka Šárka | 22. února 2010 v 12:52 | Reagovat

To jo,nevhodná doba...

4 Žirafka Žirafka | Web | 22. února 2010 v 16:14 | Reagovat

Aha. A díky za pochvalu. Jo a prosim tě, kolik ti tedy jee? Já myslela, že je ti tak 16 ¨nanejvýš...

5 Monika Monika | 23. února 2010 v 17:09 | Reagovat

To je smutný :-(  Já ty vojáky taky obdivuju... nemáš adresu toho blogu? Myslím, že jsem na něj taky jednou narazila, ale za boha si nevzpomenu na adresu....

Neboj se, Zdenda se ti určitě v pořádku vrátí  ;-)

6 Vendy Vendy | Web | 24. února 2010 v 22:49 | Reagovat

A ta fotka je taky nádherná. Zachytit vločky není lehké. A smutné příběhy se stávají, to už nese život.  :-(

7 Jurášek Jurášek | Web | 20. března 2010 v 16:55 | Reagovat

Opravdu stačí jen malý, malinkatý sebemnší okamžik a všechno se rozpadne do nejmenšího kousíčku.
Nejlepší je nad tím co by mohlo být, co by se mohlo stát nepřemýšlet. Teď je zkrátka teď. ˇI když je to např. i pro mě těžké, ale jinak by byl život mnohem těžší. Ale je i krásný..

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.